The Greek poet ILIAS FOUKIS , was born on 16 August 1969 in Epirus ,in northwestern Greece. Published volume of poetry THE TESTAMENT OF A LESSER GOD , which has been translated into ten languages. Has won literary awards - OSCAR DE DOS OURO VENCEDORES, Brazil 2012 - MASSIMO D'AZEGLIO, Italy, 2012, 2013 ,2016 - CITA DEL GALATEO, Italy in 2013. His poem titled YOUNG GREEK SOLITARY was included in Poetry Anthology - U.S. Library of Congress. Works and lives in Athens.
Přišla chvíle, kdy jsme my snílci pochopili, že skončilo rozmísťování znamení po Zemi a nastala vhodná chvíle, abychom sestoupili z výšin a začali hledat zlato.
Podle přepovědí našich snů v první sféře bychom měli najít Štěstí, které na základě studií rajských mágů se pozná podle toho, že je zářivé a osvobozené ode všech stenů pozemského utrpení.
Jakmile budeme držet štěstí ve svých rukou setoupíme do druhé sféry.
Tam bychom, jak říká jedna slepě věrná starodávná legenda, tam bychom měli najít Lásku.
Tehdy by si nás měla Země zamilovat. Pak sestoupíme do sféry třetí. Jak dokládá dech mudrců, autorů Geneze, všechny indície svědčí o tom, že tam bychom měli narazit na Blaženost.
Abyste uvěřili, jak vážně jsme brali tohle hledání Blaženosti v útrobách Země, stačí, když vám řeknu, že abychom si byli úplně jistí, drželi jsme se podrobného plánu, který zdůrazňoval, že průzkumníci musí být velmi opatrní, protože naše záhadná Země má po kapsách oheň, který by mohl spálit ty naše zlaté nálezy.
„Nebojte se,“ uklidňoval nás kdosi.
„Naše milovaná Země v sobě ukrývá i chladivé vody, aby zasáhly v případě nebezpečí a zhasily ničivé plameny.“
A tak pomaloučku od snění ke snaze, od snah k obavám se Země nakonec otevřela...
Myslím, že mi rozumíte...
Byli jsme si jisti, že konečně máme před sebou (přesto, že si to nepřálo žádné Písmo světa) jasný den.
Ale bohužel. Země, která pořád ještě patřila nám, pro nás neurývala nic zvláštního, protože Ona sama nesnila o žádné budoucnosti, ba ani o zlatě, ale ani jí nikdo v tomto ohledu nebral vážně.
Protože jí bylo všechno jedno z jejích otevřených útrob vystoupalo to nejlehčí: voda. Zaplavila naše žhavé naděje. Uhasila je ještě v první sféře...
SHAKESPEARE Zítra večer máme představení a ráno bych se rád podíval na zkoušky. V noci nemá smysl zabývat se fanfárami slávy. Proto si zaletím do světa poražených. Jejich bůh umřel před drahnou dobou. Jen jejich osud stále přežívá, A tak osamoceni daleko od země dusí se lítostí, že nemají žádné právo. Vidí vlastní minulost, kterou kronikáři zařadili do vzpomínek¨ a tuší, že přichází ještě hrozivější a jedovatější. Zjevuje se a nastupuje se slávou a zručností neuvěřitelnou, aby úplně dokonale zdůvodnila sebe sama na jevišti světa. Proto jsem přišel, abych se v jejich řádách postavil lavině nové historie, která snese srovnání jen s řekou absolutní beznaděje. Jenom monarchové zůstávají bez pohnutky, nehybní, klidní a chladní... ...ti, kteří párají až po nejčenější tmu tuto schizofrenní tragédii. Monarchové znají mechaniku točny historie. Jeden z nich, Ten ještě živý, s duchy ukryrými pod bílými plášti bude přítomen představení, která podle všech uměleckých pravděpodobností svrhne nejednu modlu. Nikdo to nezastaví až k samotné astronomické revizi vesmíru Dobře jste udělali, že jste znovu přivezli nebe na jeviště světa, protože už bylo úplně odporné a hnusné Nebe se dávno vypařilo z mého srdce... S prázdným hrudníkem mám pocit, zdá se mi, že jsem někde udělal chybu. Ve chvíli, kdy jsem se stal součástí rozhodnutí poražených, aby ještě jednou vystoupili na povrch historie, měl jsem navrhnout režisérovi představení, aby do svého díla zařadil scénu, co by ukázala etiku a chování, jenž hlásají patolízalové paláců. Protože vůdce se ještě jednou bude cítit králem. Vítězi poražení zvlčí na jednom z pannenských míst světa. Peklo s nebem povedou boj na život a na smrt, ale jenom chvíli, těsně předtím než vyjde slunce a bude ukončena operace uchvácení trůnu. Vítěz vysvětlí příhlížejícícm, že není náhoda, že právě on sedí na trůnu ve chvíli, kdy slunce přichází na svět. Ať se stane, co se stane, i když noc znovu večer zapadne, příroda ji znovu ráno oživí. Po šlechteném zlogičnění věcí tohoto světa v mé hlavě se zrodí tisíce vět na tiskové konferenci literární sedánky. ...a také různé slogany. Já ale nechci koukat do slunce téhle nechutné moci. Po okraj plný smutkem se ukryji ve tmě, abych tak předpověděl příští trágédii světa. Translation by VERA KLONTZA - JAKLOVA
Ctižádostiví milenci jsou na Ithace. A ten pravý kdo ví kde...
Ať vylezou třeba do větví olivovníku! Možná náhodou najdou Ten pravý vavřín.
Olivovníky na Ithace jsou věkovité a stejně jako sláva tohoto ostrova nesní o výškách, ani se nebojí smrti.
Střučně řečeno: co se nesmrtelnosti týče, jsou klidné.
Těší se, až se jejich ohromná těla stanou slavnou postelí.
Abych se pustil na vrcholky mořských vln, mám strach.
Aby mě nedovedly k opravdovému vavřínu, bojím se duševní hloubky moří světa.
Vrhá se na malou Ithaku, na její zemi, co nikdy nikdy nedopustila, aby se stala mořem.
Vztyčuje svou hrdost jako výhružný stožár za blahořečení samotného Poseidona když přeje všechno dobré, sťastnou cestu a šťastné dny na malé Ithace.
Otočím obličej od nebe A budu prosit za návrat toho pravého milence.
Nebe se narodilo na Ithace. Jen co odsud odešlo, Stalo se kusem hadru.
Naštvané mou věrností Odysseovi spolčilo se s celým davem cyniků a ubožáků, co si vydržuje tam nahoře pro tuhle cnost obyčejných smrtelníků. Oslepni z mlžné nenávisti!
Moje víra rodí slavnou postel.
Zdvihnu ruce k horizontu, zda se opravdu nedotknu pravého vavřínu.
Spící vládcové, co vás nezajímají černočerné zprávy z Tróje, probouzí vás hebkost rukou krásných žen.
Jednou budete zlořečit spánek a sny, co zabraňují, aby se staly...
Co jiného? Vždyť i oškliví starci sní o erotických hrátkách. Že čekám na teplý středomořský vítr? Neznamená to, že doufám, že mi ukáže, kam byla odváta Odysseova loď?
Nešťastná Pénelopé, jak se můžeš tak mýlit?
Všechny větry jsou studené a všechny vedou do Tróje. Odvlekou tam i tebe, aby ses stala přítelkyní nevěrné krásy zato, že jsi položila vavříny na čelo světa.
Zloba a zmar přijdou znovu na svět, protože celá Trója se nadechne z popele katastrof a bude se chovat sprostě, aby uchvátila tvou čest... Tyhle považuju za ty nejnebezpečbější milence.
Nepřestanou si na mě dělat zálusk. Špinavci! Co se točili zády k plamenům Tróje, protože je více přitahovaly větry co vanou k samotě jedné ženy.
Vidí jen nekonečný horizont co bezcitně vymazává svědomí světa, aby páchal tyhle mizernosti.
Ale což, ať pokračuje tahle do nebe volající skandálnost! Jen ať mě nemají za človíčka, za ubožačku! Chci říci, tihle milci, co se mi usadili na Ithace stejně jako moře v duši Odysseově, mají své obličeje slabé.
Jakoby vymyté. Jako by bez výrazu. A šedé jako popel. Nemohou se rovnat ženskosti Pénelopé...
Kdybychom se my dva milovali celý den, následujícího rána bychom se probudili s myšlenkou, že se stejnou intenzitou bychom se mohli milovat celý rok...
Kdybychom se my dva milovali celý rok jako čistý horizont by před námi defilovala jasná myšlenka, že na rozdíl od mlžného světla našich očí, bychom se milovali celé století...
A kdyby se nám dvěma povedl takový zázrak, lehcí a bezstarostní jako vesmírný pohyb bychom směřovali k myšlence, že se můžeme milovat celou věčnost
Toto poslední zjištěněí by však bylo příliš těžké... ... a jeho tíha všemocná. Kdyby nás zavalila, patrně bychom zemřeli.
Krása ========= Ve chvíli, kdy Afrodita dosáhla čtvrtého nebe, nejvyšší kruhy společnosti se rozhodly, že by mohla být prohlášena za celebritu. Přišla tedy velká chvíle reklamy. Přilepila tělo bohyně na pozadí všemoci, aby tak pošlapala a znásilnila zákony přírody a slibovala třeba i nebe deváté. Nebo jednoduše, aby přispěla k obklíčení slunce východem a západem, aby noc neměla žádnou moc v tuto chvíli, která je posvátná pro giganty peněz. Aniž by se Afrodita vrátila ke svému muži, všimla by si, že moře začalo pohřbívat modro do hlíny a že věnec vítězů začal zapadat prachem. Kypr začali plnit Paparazzi, manažery a podobnými sprosťáky z celéhho světa. Jen se to Hefaistos dozvěděl, zavřel se doma, aby se plně věnoval zbrojařství, když přišel o svou krásnou ženu, jen co jí všiml svět. Translation by
Ženy, které ze všeho nejvíc miloval král Šalamoun byly ty, jejichž duši si mohl představit jako říční proud.
Ihned po této žhavé představě usoudil stařec Šalamoun chladnokrevně, že říční proud ať tak či tak vede k moři a moře k nekonečnému oceánu, ve kterém žádný chrám nemá moc K oceánu, jenž každý lidský hřích rozpouští.
Tam by se mohly ztratit ženy Nebo se mu alespoň vymknout z ruky.
Tehdy si král Šalamoun rozzuřený do běla vzpomněl, že měl moc a že v případě nebezpečí dobře věděl, jak zastavit tyhle šílené proudy.
Ale ty nebyly jediným nebezpečím... Mimo moří a oceánů v ženském pojetí světa bylo i nebe.
Poslední dobou mu tajní agenti nosili zprávy, že si ženy vyměnily pohledy s hvězdami, z čehož vyplývá, že srdce dosud blízká a spolehlivá jako stěny paláce, hořela v plamenech těchto nekonečně vzdálených ohňů.
A tak král Šalamoun začal litovat, že předtím než vytvořil Království, se nezamyslel nad tím, jak všechny hvězdy vtělit do vzdušného prostoru své říše.
Z toho vyplývá, že nyní v pokročilém věku musí studovat detaily astrologie...
Ale stařec Šalamoun již po dlouhý čas měl sám v sobě jasno.
Nebe a všechna jeho tajemství jsou podobná ženám, těm, které nikdy nemiloval.
A když astrologové budoucnosti využívají nerovnováhy smrtelníků a snaží se přesvědčit, že vyjednávají s oblohou, Šalamoun dnes již ví jakéto ohromné kejkle a provokativní hlouposti, co berou ženám lásku co bourá přehrady silou pokušení, aby vjely do Země zaslíbené jako božské požehnání, jako jarní rozbouřená řeka, jejímuž proudu nic neobstojí.
Ze všech snů, na jejichž pozadí kraloval úpadek a pambíčkářství, nemohu zapomenout ten, jak jsem se vydal na cestu kolem světa ve chvíli, kdy se narodila láska.
Přerušil jsem ji, když se lidi začali nenávidět.
Úplně přirozeně jsem začal hon na nenávist, ale po čase se tahle zábava změnila v trapnost, když jsem si přečetl Mojžíšovu dialektiku.
Pak jsem musel krotit své rozzuřené duchy a složitě jim vysvětlovat Mojžíšovo trápení s podstatou historie: pokud sleduješ její závan, jak hladí okna jeruzalémská, nezdá se ani tak strašná.
Mně se však zdá, že Mojžíš, jehož myšlenky rozfoukával vítr po poušti, se poněkud unáhlil.
Okna Jeruzaléma Viděla jenom obrazy Co nepředstavovaly žádné opravdové nebezpečí pro město A protože nebyly nebezpečné, Nemohl je ani nikdo opravit Mohly tudíž pobouřit svědomí občanů Etikou hrdinů Co po zotročení lidských duší Začala rozprostírat oblaka pochyb Co nakonec neosvobodily nikoho.
A tak velké bylo to nedorozumění Lidu, který se téměř stal nejlepším kamarádem boha, Když najednou podzimní nahota hory Sinaj Se oblékla do pouti celého světa Co si šel pro trest rozmetávající na prach Stěstí, co slíbil osud.
Tolik samoty a prázdna zůstalo po nich a stačilo, Aby se objevilo to, co dřív bylo duchem.
Jen co se vzpamatovali z opilství božského temperamentu Hlasné dialektiky Co pokřtil hostký vítr a duše Viděly, že nebe nebylo nikdo přítomno Kolem nich existoval pouze svět...
Abychom neřekli Řím... Moc... Chladní logika...
Tohle tehdy skončilo, abychom se vzdálili od vás i od Země.
V jiném světě Neměl jsem žádnou možnost zkontrolovat Jestli byl jeruzalém přestěhován do pekla a nebo do ráje Stejně jako jeruzalém nemohl vědět Že i s nenávistí přede mnou pohled co krouží po nebi A s tělem na Zemi Bude pokračovatve stíhání snů Aby přinesl před prázdný pohled světa Nešťastnou minulost Bílého idealismu
Proto neexistuje žádná naděje Protože vechno se jevilo velmi mlžně Nebojím se, že zvítězí to nejděsivější z toho všeho Písmo svaté začalo kulhat po Zemi Která odmítla jít ruku v ruce se světem Od té doby, co se hroby světa staly císařskými A noc se připravuje, aby spadla na svět Všechny tyto směšné hrátky Pochybností a teorií Co budou odloženy jak černá legenda Na březích Jordánu
Z toho vyplývá, Že pouze jedna věc bude pravdivá Ve snu, co jsem viděl Jeho tok může obsahovat Ve svých vlnách Známky a stíny smrtelnosti.
Ma chladnokrevné cíle... konkrétní...
Aby jedinou věcí, kterou můžeme Zřetelně rozeznat na světě Bude potrestaný lid Jak jsem vám chtěl říci už dávno A prochází celou historií Ale mající před sebou prázdno – prázdnou poušť Ve věčném pořádku Žádající si vysvětlení návratu idealismu od Jordánu A pokud se nemýlím Ani ten nemá právo na návrat Jako všechno živé, Co nepatří žádnému z bohů.
Nezávislí pozorovatelé předvídají, že alespoň jednou za život budu mít pravdu. Jaký obličej bude mít moje pravda? Jak bude stará? A peněženka? Prázdnou nebo plnou ji bude mít?
Jsem si jistý, že slova na mou obranu budou vypůjčena z jazyků, co se s nimi dávno nemluví.
A to proto, že prozatím neexistuje žádný srozumitelný slovník, co by mě ochránil.
Vidíte tedy, ta moje pravda bude velmi stará.
Vědci, kteří uslyší mou obhajobu, ji budou zkoumat jak mrtvolu, s jejímž nálezem nepočítali, jenž jim spadla na cesti za hvězdnou kariérou.
Stačí, když se zaměří jenom na leb plnou nápisů o životě, co se ztratil.
Zde je jasně a bez sebeklamu řečeno, že společně s lidmi zklamalo i slunce.
Nedokázalo se rozhořet světlem Které by stálo za to, aby jej dostali smrtelníci, smrtelníci jako já.
A tenhle chaos jak z jiného světa, chaos z moudrosti kdoví kterého hmotného boha, bude darován nám všem.
To ostatní však... Hrudník... klouby... obratle... Od té doby, co se dozvěděli tu černočernou zprávu, že bozi spravedlnosti nikdy neexistovali ani v legendách, zklamání z nesmyslnosti světa, pochopili, že drželi nad strží samotné peklo.
A co se týče naděje... ...snů ...citů a jiných řeckých cností?
Pravděpodobně jak beznadějný samotářský tulák jsou všechny kdesi uvnitř nás.
Ale soudce nic takového nezajímá. Řecké cnosti... Pravdy duše...
Soudci si žádají hmotných důkazů, konkrétních, hmatatelných.
A já zatím i tentokrát vypadám tak uboze, protože moje pravda je bohužel věčná.
VRCHOL V zamrzlých polích Antarktidy jediné, co chybělo, bylo Slunce, kterého bylo přemíra jenom na Sahaře. V horku a tichu pouště jediné, čeho se nedostávalo, byla vláha, které byl nadbytek pouze v Amazonii Ztracenému v ráji Amazonky jediné, co chybí horské vrcholy, jichž je nadbytek pouze v Himalájích. Teď, když stojím na nejvyšším himalajském štítu a rozhlížím se kolem, vidím, že nemůžeš snít o ničem jiném. Na absolutním vrcholu absolutní bezpečnost a klid, hmatatelné a ničím nerušené. Takže tady můžu umřít... ...na samotu. Proto... rozhodnu-li se žít, jediný možný způsob je sestoupit dolů. Translation by VERA KLONTZA - JAKLOVA
