ELIAS FOUKIS Nine poems in czech. Translated by VERA KLONTZA-JAKLOVA

''O mou duši .. Do snů o nesmrtelný život,                             ale kanalizace v oblastimožného.''
                                                  PINDAR

                                        Translator VERA KLONTZA-JAKLOVA   

HLEDANI Poem in czech by ELIAS FOUKIS

HLEDANI




Přišla chvíle, kdy jsme my snílci
pochopili, že skončilo rozmísťování znamení po Zemi
a nastala vhodná chvíle,
abychom sestoupili z výšin
a začali hledat zlato. 


Podle přepovědí našich snů
v první sféře bychom měli najít Štěstí,
které na základě studií rajských mágů
se pozná podle toho, že je zářivé
a osvobozené
ode všech stenů pozemského utrpení. 


Jakmile budeme držet štěstí ve svých rukou
setoupíme do druhé sféry.


Tam bychom, jak říká jedna slepě věrná
starodávná legenda,
tam bychom  měli najít
Lásku. 


Tehdy by si nás měla Země zamilovat.
Pak sestoupíme do sféry třetí.
Jak dokládá
dech mudrců, autorů Geneze,
všechny indície svědčí o tom,
že tam bychom měli narazit na Blaženost. 


Abyste uvěřili, jak vážně  jsme brali
tohle hledání Blaženosti v útrobách Země,
stačí, když vám řeknu, že abychom si byli úplně jistí,
drželi jsme se podrobného plánu,
který zdůrazňoval, že průzkumníci
musí být velmi opatrní,
protože naše záhadná Země má po kapsách oheň,
který by mohl spálit ty naše zlaté nálezy. 

„Nebojte se,“ uklidňoval nás kdosi.

„Naše milovaná Země
v sobě ukrývá i chladivé vody,
aby zasáhly v případě nebezpečí
a zhasily ničivé plameny.“ 


A tak pomaloučku
od snění ke snaze,
od snah k obavám
se Země nakonec otevřela... 


Myslím, že mi rozumíte... 


Byli jsme si jisti, že konečně máme před sebou
(přesto, že si to nepřálo žádné  Písmo světa)
jasný den. 


Ale bohužel.
Země, která pořád ještě  patřila nám,
pro nás neurývala nic zvláštního, protože
Ona sama
nesnila o žádné budoucnosti,
ba ani o zlatě,
ale ani jí nikdo v tomto ohledu
nebral vážně. 


Protože jí bylo všechno jedno
z jejích otevřených útrob vystoupalo to nejlehčí:
voda.
Zaplavila naše žhavé naděje.
Uhasila je
      ještě  v první sféře...  

NESMRTELNOST Poem in czech by ILIAS FOUKIS

 NESMRTELNOST




Kdybychom se my dva
milovali celý den,
následujícího rána bychom se probudili  s myšlenkou,
že se stejnou intenzitou
bychom se mohli milovat celý rok... 


Kdybychom se my dva milovali celý  rok
jako čistý horizont by před námi
defilovala jasná myšlenka,
že na rozdíl od mlžného světla našich očí,
bychom se milovali
celé století... 


A kdyby se nám  dvěma
povedl takový zázrak,
lehcí a bezstarostní jako vesmírný pohyb
bychom směřovali k myšlence, že se můžeme milovat
celou věčnost 


Toto poslední zjištěněí by však bylo příliš těžké...
... a jeho   tíha všemocná.


Kdyby nás zavalila,
patrně bychom zemřeli.

PENELOPE Poem in czech by ILIAS FOUKIS

Pénelopé




Ctižádostiví milenci jsou na Ithace.
A ten pravý kdo ví kde...


Ať vylezou třeba do větví olivovníku!
Možná náhodou najdou
Ten pravý vavřín.


Olivovníky na Ithace jsou věkovité
a stejně jako sláva tohoto ostrova
nesní o výškách,
ani se nebojí smrti.


Střučně řečeno:
co se nesmrtelnosti týče,
jsou klidné.


Těší se, až se jejich ohromná těla
stanou slavnou postelí.


Abych se pustil na vrcholky mořských vln,
mám strach.


Aby mě nedovedly k opravdovému vavřínu,
bojím se duševní hloubky
moří světa.


Vrhá se na malou Ithaku,
na její zemi,
co nikdy nikdy nedopustila,
aby se stala mořem.


Vztyčuje svou hrdost jako výhružný stožár
za blahořečení samotného Poseidona
když přeje všechno dobré,
sťastnou cestu
a šťastné dny na malé Ithace.


Otočím obličej od nebe
A budu prosit za návrat
toho pravého
milence.


Nebe se narodilo na Ithace.
Jen co odsud odešlo,
Stalo se kusem hadru.


Naštvané mou věrností Odysseovi
spolčilo se s celým davem cyniků a ubožáků,
co si vydržuje tam nahoře
pro tuhle cnost obyčejných smrtelníků.
Oslepni z mlžné nenávisti!


Moje víra
rodí slavnou postel.


Zdvihnu ruce k horizontu,
zda se opravdu nedotknu pravého vavřínu.


Spící vládcové,
co vás nezajímají černočerné zprávy z Tróje,
probouzí vás hebkost rukou
krásných žen.


Jednou budete zlořečit spánek a sny,
co zabraňují, aby se staly...


Co jiného? Vždyť i oškliví  starci
sní o erotických hrátkách.
Že čekám na teplý středomořský vítr?
Neznamená to, že doufám, že mi
ukáže, kam byla odváta Odysseova loď?


Nešťastná Pénelopé,
jak se můžeš tak mýlit?


Všechny větry jsou studené
a všechny
vedou do Tróje.
Odvlekou tam i tebe,
aby ses stala přítelkyní nevěrné krásy
zato, že jsi položila vavříny na čelo světa.


Zloba a zmar
přijdou znovu na svět,
protože celá Trója
se nadechne z popele katastrof
a bude se chovat sprostě,
aby uchvátila tvou čest...
Tyhle
považuju za ty nejnebezpečbější milence.


Nepřestanou si na mě dělat zálusk.
Špinavci!
Co se točili
zády k plamenům Tróje,
protože je více přitahovaly
větry co vanou
k samotě jedné ženy.


Vidí jen nekonečný horizont
co bezcitně vymazává svědomí světa,
aby páchal tyhle mizernosti.


Ale což,
ať pokračuje tahle do nebe volající skandálnost!
Jen ať mě nemají za človíčka,
za ubožačku!
Chci říci,
tihle milci, co se mi usadili na Ithace
stejně jako moře v duši Odysseově,
mají své obličeje slabé.


Jakoby vymyté.
Jako by bez výrazu.
A šedé jako popel.
Nemohou se rovnat
ženskosti Pénelopé...

KRASA Poem in czech by ILIAS FOUKIS

Krása


Ve chvíli, kdy Afrodita
dosáhla čtvrtého nebe,
nejvyšší kruhy společnosti
se rozhodly, že by mohla být prohlášena
za celebritu.

Přišla tedy
velká chvíle reklamy.
Přilepila tělo bohyně na pozadí všemoci,
aby tak pošlapala a znásilnila zákony přírody
a slibovala třeba i nebe deváté.

Nebo jednoduše, aby přispěla
k obklíčení slunce východem a západem,
aby noc neměla žádnou moc
v tuto chvíli, která
je posvátná pro giganty peněz.

Aniž by se Afrodita vrátila ke svému muži,
všimla by si,
že moře začalo pohřbívat
modro do hlíny
a že věnec vítězů začal
zapadat prachem.

Kypr začali plnit
Paparazzi, manažery
a podobnými sprosťáky z celéhho světa.

Jen se to Hefaistos dozvěděl,
zavřel se doma,
aby se plně věnoval zbrojařství,
když přišel o svou krásnou ženu,
jen co jí všiml svět.

KRAL SALAMOUN Poem in czech by ILIAS FOUKIS

Král  Šalamoun


Ženy, které ze všeho nejvíc miloval
král Šalamoun
byly ty, jejichž duši si mohl představit
jako říční proud.

Ihned po této
žhavé představě
usoudil stařec Šalamoun chladnokrevně,
že říční proud ať tak či tak vede k moři
a moře
k nekonečnému oceánu,
ve kterém žádný chrám nemá moc
K oceánu,
jenž  každý lidský hřích rozpouští.

Tam by se mohly ztratit ženy
Nebo se mu alespoň vymknout z ruky.

Tehdy si král Šalamoun
rozzuřený do běla vzpomněl, že měl moc
a že v případě nebezpečí
dobře věděl,
jak zastavit tyhle šílené proudy.

Ale ty nebyly jediným nebezpečím...
Mimo moří a oceánů
v ženském pojetí světa
bylo i nebe.

Poslední dobou
mu tajní agenti nosili zprávy,
že si ženy vyměnily pohledy s hvězdami,
z čehož vyplývá,
že srdce
dosud blízká a spolehlivá jako stěny paláce,
hořela v plamenech
těchto nekonečně vzdálených ohňů.

A tak král Šalamoun
začal litovat, že předtím než vytvořil Království,
se nezamyslel nad tím, jak všechny hvězdy
vtělit do vzdušného prostoru své říše.

Z toho vyplývá, že nyní
v pokročilém věku musí studovat detaily astrologie...

Ale stařec Šalamoun již po dlouhý čas
měl sám v sobě jasno.

Nebe a všechna jeho tajemství
jsou podobná ženám,
těm, které nikdy nemiloval.

A když astrologové budoucnosti
využívají nerovnováhy smrtelníků
a snaží se přesvědčit, že vyjednávají s oblohou,
Šalamoun dnes již ví jakéto ohromné kejkle
a provokativní hlouposti,
co berou ženám lásku
co bourá přehrady
silou pokušení, aby vjely do Země zaslíbené
jako božské požehnání,
jako jarní rozbouřená řeka,
jejímuž proudu nic neobstojí.

CHUD'AS U SOUDU Poem in czech by ILIAS FOUKIS

 CHUD'AS  U  SOUDU


Nezávislí pozorovatelé předvídají,
že alespoň jednou za život budu mít pravdu.

Jaký obličej bude mít moje pravda?
Jak bude stará?
A peněženka?
Prázdnou nebo plnou ji bude mít?

Jsem si jistý,
že slova na mou obranu
budou vypůjčena z jazyků, co se s nimi dávno nemluví.

A to proto, že prozatím
neexistuje žádný srozumitelný slovník,
co by mě ochránil.

Vidíte tedy,
ta moje pravda bude velmi stará.

Vědci, kteří uslyší mou obhajobu,
ji budou zkoumat
jak mrtvolu,
s jejímž nálezem nepočítali,
jenž jim spadla na cesti
za hvězdnou kariérou.

Stačí, když se zaměří  jenom na leb
plnou nápisů o životě,
co se ztratil.

Zde je jasně a bez sebeklamu řečeno,
že společně s lidmi zklamalo i slunce.

Nedokázalo se rozhořet světlem
Které by stálo za to, aby jej dostali
smrtelníci,
smrtelníci jako já.

A tenhle chaos
jak z jiného světa, chaos
z moudrosti kdoví kterého hmotného boha,
bude darován nám všem.

To ostatní však...
Hrudník... klouby... obratle...
Od té doby, co se dozvěděli tu černočernou zprávu,
že bozi spravedlnosti nikdy neexistovali ani v legendách,
zklamání z nesmyslnosti světa,
pochopili, že drželi nad strží
samotné peklo.

A co se týče naděje...
            ...snů
            ...citů
a jiných řeckých cností?

Pravděpodobně
jak beznadějný samotářský tulák
jsou všechny kdesi uvnitř nás.

Ale soudce nic takového nezajímá.
Řecké cnosti...
Pravdy duše...

Soudci si žádají hmotných důkazů,
            konkrétních,
            hmatatelných.

A já zatím i tentokrát
vypadám tak uboze,
protože moje pravda je bohužel
věčná.

VRCHOL Poem in czech by ILIAS FOUKIS

VRCHOL


V zamrzlých polích Antarktidy
jediné, co chybělo,
bylo Slunce,
kterého bylo přemíra jenom na Sahaře.

V horku a tichu pouště
jediné, čeho se nedostávalo,
byla vláha,
které byl nadbytek pouze v Amazonii

Ztracenému v ráji Amazonky
jediné, co chybí
horské vrcholy,
jichž je nadbytek pouze v Himalájích.

Teď, když stojím na nejvyšším himalajském
štítu a rozhlížím se kolem,
vidím,
že nemůžeš snít o ničem jiném.

Na absolutním vrcholu
absolutní bezpečnost a klid,
hmatatelné a ničím nerušené.

Takže tady můžu
umřít...
...na samotu.

Proto...
rozhodnu-li se žít,
jediný možný způsob je
sestoupit dolů.

JEZIS KRISTUS Poem in czech by ILIAS FOUKIS

Ježíš  Kristus

Ze všech snů,
na jejichž pozadí kraloval úpadek a pambíčkářství,
nemohu zapomenout  ten,
jak jsem se vydal na cestu kolem světa
ve chvíli, kdy se narodila láska.

Přerušil jsem ji,
když se lidi začali nenávidět.

Úplně přirozeně jsem začal hon na nenávist,
ale po čase se tahle zábava změnila v trapnost,
když jsem si přečetl
Mojžíšovu dialektiku.

Pak jsem musel krotit své rozzuřené duchy
a složitě jim vysvětlovat
Mojžíšovo trápení s podstatou historie:
pokud sleduješ její závan,
jak hladí okna jeruzalémská,
nezdá se ani tak strašná.

Mně se však zdá, že Mojžíš,
jehož myšlenky rozfoukával vítr
po poušti,
se poněkud unáhlil.

Okna Jeruzaléma
Viděla jenom obrazy
Co nepředstavovaly žádné opravdové  nebezpečí pro město
A protože nebyly nebezpečné,
Nemohl je ani nikdo opravit
Mohly tudíž pobouřit svědomí občanů
Etikou hrdinů
Co po zotročení lidských duší
Začala rozprostírat oblaka pochyb
Co nakonec neosvobodily nikoho.

A tak velké bylo to nedorozumění
Lidu, který se téměř stal nejlepším kamarádem boha,
Když najednou podzimní  nahota hory Sinaj
Se oblékla do pouti celého světa
Co si šel pro trest rozmetávající  na prach
Stěstí, co slíbil osud.

Tolik samoty a prázdna zůstalo po nich a stačilo,
Aby se objevilo to, co dřív bylo duchem.

Jen co se vzpamatovali z opilství božského temperamentu
Hlasné dialektiky
Co pokřtil hostký vítr a duše
Viděly, že nebe nebylo nikdo přítomno
Kolem nich existoval pouze svět...

Abychom neřekli Řím...
            Moc...
            Chladní logika...

Tohle tehdy skončilo, abychom se vzdálili od vás i od Země.

V jiném světě
Neměl jsem žádnou možnost zkontrolovat
Jestli byl jeruzalém přestěhován do pekla a nebo do ráje
Stejně jako jeruzalém nemohl vědět
Že i s nenávistí přede mnou pohled co krouží po nebi
A s tělem na Zemi
Bude pokračovatve stíhání  snů
Aby přinesl před prázdný pohled světa
Nešťastnou minulost Bílého idealismu

Proto neexistuje  žádná  naděje
Protože vechno se jevilo velmi mlžně
Nebojím se, že zvítězí to nejděsivější z toho všeho
Písmo svaté začalo kulhat po Zemi
Která odmítla jít ruku v ruce se světem
Od té doby, co se hroby světa staly císařskými
A noc se připravuje, aby spadla na svět
Všechny tyto směšné hrátky
Pochybností a teorií
Co budou odloženy jak černá  legenda
Na březích Jordánu

Z toho vyplývá,
Že pouze jedna věc bude pravdivá
Ve snu, co jsem viděl
Jeho tok může obsahovat
Ve svých vlnách
Známky a stíny smrtelnosti.

Ma chladnokrevné cíle... konkrétní...

Aby jedinou věcí, kterou můžeme
Zřetelně rozeznat na světě
Bude potrestaný lid
Jak jsem vám chtěl říci už  dávno
A prochází celou historií
Ale mající před sebou prázdno – prázdnou poušť
Ve věčném pořádku
Žádající si vysvětlení návratu idealismu od Jordánu
A pokud se nemýlím
Ani ten nemá právo na návrat
Jako všechno živé,
Co nepatří žádnému z bohů.

SHAKESPEARE Poem in czech by ILIAS FOUKIS

 SHAKESPEARE




Zítra večer máme představení
a ráno
bych se rád podíval na zkoušky. 


V noci nemá smysl
zabývat se fanfárami slávy.


Proto si zaletím do světa poražených.


Jejich bůh umřel před drahnou dobou.
Jen jejich osud stále přežívá,
A tak osamoceni daleko od země
dusí se lítostí, že nemají žádné právo.


Vidí vlastní minulost, kterou
kronikáři zařadili do vzpomínek¨
a tuší, že
přichází ještě hrozivější a jedovatější.


Zjevuje se a nastupuje se slávou
a zručností
neuvěřitelnou,
aby úplně dokonale zdůvodnila sebe sama
na jevišti světa. 


Proto jsem přišel,
abych se v jejich řádách postavil
lavině nové historie,
která snese srovnání jen
s řekou absolutní beznaděje.


Jenom monarchové zůstávají bez pohnutky,
nehybní, klidní a chladní...
...ti, kteří párají až  po nejčenější tmu
tuto schizofrenní tragédii. 


Monarchové znají mechaniku
točny historie.
Jeden z nich,
Ten ještě živý,
s duchy ukryrými pod bílými plášti
bude přítomen představení,
která podle všech uměleckých pravděpodobností
svrhne nejednu modlu.


Nikdo to nezastaví
až k samotné astronomické revizi vesmíru  
Dobře jste udělali,
že jste znovu přivezli nebe
na jeviště světa,
protože už bylo úplně odporné a hnusné 
Nebe se dávno vypařilo z mého srdce...


S prázdným hrudníkem mám pocit,
zdá se mi, že jsem někde udělal chybu. 


Ve chvíli, kdy jsem se stal součástí rozhodnutí poražených,
aby ještě jednou vystoupili na povrch historie,
měl jsem navrhnout
režisérovi představení, aby do svého díla zařadil
scénu,
co by ukázala etiku a chování, 
jenž hlásají patolízalové paláců. 


Protože vůdce
se ještě jednou bude cítit králem.


Vítězi poražení zvlčí
na jednom z pannenských míst světa.


Peklo s nebem povedou
boj na život a na smrt,
ale jenom chvíli,
těsně předtím než vyjde slunce
a bude ukončena operace
uchvácení trůnu. 


Vítěz vysvětlí příhlížejícícm,
že není náhoda,
že právě on sedí na trůnu
ve chvíli,
kdy slunce přichází na svět. 


Ať se stane, co se stane,
i když noc znovu večer zapadne,
příroda ji znovu ráno oživí. 


Po šlechteném zlogičnění
věcí tohoto světa
v mé hlavě se zrodí tisíce vět
na tiskové konferenci
literární sedánky.
...a také různé slogany. 


Já ale nechci koukat
do slunce téhle nechutné moci.
Po okraj plný smutkem
se ukryji ve tmě,
abych tak předpověděl
příští trágédii světa.